Katarína s Pehou dobývá Česko

14. května 2007 v 13:51 |  Rozhovory
Když před jedenácti lety začínala s muzikou a ještě téměř nic neznamenala, myslela si, že jí u nohou leží skoro celý svět. Dnes říká: "Už se ze sebe rozhodně neposírám." Přitom šestadvacetiletá rodačka z Prešova Katarína Knechtová se svojí kapelou Peha (česky Piha) dobyla Slovensko a teď se o totéž snaží i u nás.

Na konci loňského roku absolvovala jako předkapela koncertní šňůru se skupinou Kryštof, teď Peha vyrazila po Česku na turné vlastní. Její hit Spomaľ se z našich rádií už pár měsíců ozývá několikrát denně, a když ho zahraje na svém koncertu, lidé s Katarínou dojatě zpívají od začátku až do konce.
Zatímco jiní by dali nevím co za to, aby v divácké hudební anketě získali zlato, Katarína si při vyhlašování slovenského Slávika 2006 oddychla, když skončila v kategorii zpěvaček až druhá.

* Vy netoužíte být Slavicí?

Zatím ani ne. Je to pak obrovská odpovědnost. Říkáte si: Uf, laťka je příliš vysoko a co dál? Musím přiznat, že jsem byla za druhé místo ráda. Takhle už máme spoustu koncertů a vystoupení, kdybych vyhrála, bylo by toho víc a to už by bylo na mě moc.

* Podmanila jste si Slovensko, prorážíte i v Česku. Co dál?

Česko dobýváme stále. Na Slovensku nám trvalo deset let, než naše kapela začala znamenat to, co znamená teď. U vás jsme, myslím, na dobré cestě.

* Dobývají se těžko čeští fanoušci?

Lidi samotní ne. Je ale těžké dostat se do okruhu těch, kteří ovlivňují, aby se naše hudba dostala mezi veřejnost. Přesvědčit v rádiích, vydavatelstvích. Dlouho se nám to nedařilo, protože lidi neměli čas, reagovali na nás arogantně. Třeba jsme přišli s nahrávkou do jednoho z vašich rádií, kde nám ale bylo sděleno, že takové sračky nehrajou. Dali nám najevo, kdo jsme.

* Jak jste na podobný přístup reagovali?

Vrátili jsme se zpátky na Slovensko.

* Kapela Peha funguje od dubna roku 1997. Čím si vysvětlujete, že úspěch jste zaznamenali až v poslední době?

Sama o tom kolikrát přemýšlím. Ale asi to tak mělo být. Někdy jsem tím úspěchem až zaskočená, možná víc než dřívějším neúspěchem, se kterým člověk stejně tak trochu počítá. Když přijde úspěch, je to na jedné straně velká výzva, na druhé odpovědnost. Nevím, co je horší.

* Změnili jste spíš styl práce, nebo se podle vás změnil vkus posluchačů?

Myslím, že to je spíš o nás. Dřív nám chyběl manažer, který by nás posunul na jinou úroveň, sami jsme měli dost osobních problémů a to se všechno odráželo ve výrazu kapely. Po čase s námi ale začal spolupracovat nový manažer Petr Tureček a věci se rozhýbaly. V Česku nám vyšlo album, začali jsme hrát na festivalech. Vyřešili jsme si své problémy, dá se říct, že já jsem se přenesla přes spoustu věcí a kapelu jsem začala brát na profesionálnější úrovni. Zároveň jsem se na pódiu víc uvolnila.

* Na hudební scéně jste začínala poměrně mladá. V patnácti.

Myslíte si, že to je pro interpreta výhoda, nebo nevýhoda? Myslím, že výhoda. Je to taková škola. Naučíte se vážit si lidí, kteří s vámi pracují, pomáhají vám a získáte spoustu zkušeností. A pak, už se ze sebe tolik neposírám jako dřív. Postupem času se totiž naučíte držet při zemi. Já byla v kapele nejmladší, chlapi byli mí učitelé, musela jsem dodržovat pravidla. V tom mužském kolektivu to bylo těžké.

* Dávali vám to, lidově řečeno, sežrat?

To jo, neměla jsem nic zadarmo.

* Jak jste dokázala, aby vás respektovali?

Až svou prací a tím, že jsem to vydržela, protože ne každý má žaludek ustát některé věci, v rámci kolektivu jsem si vydobyla v kapele své místo.

* Vždycky jste chtěla být zpěvačkou?

Řekla jsem si to asi ve čtrnácti. Nechtěla jsem v budoucnu sedět někde v kanceláři, vykašlala jsem se i na myšlenku být řidičkou trolejbusu (smích).

* Po kom máte hudební talent?

Myslím, že po otci. Taky hrál v kapele. Mám sestru a on chtěl z jedné dcery mít sportovkyni, z druhé muzikantku. Mě směroval k hudbě. Přihlásil mě na hudební školu, já ale byla líná jako veš.

* Tušil tatínek, že se jednou dáte na dráhu profesionální zpěvačky?

To nevím. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Začala jsem chodit do pěveckého sboru...

* Tam vám ale řekli, že neumíte zpívat.

Ano. Jenže já jsem stejně dál snila, že budu mít ženskou kapelu. Lanařila jsem do toho spolužačky. A pak jsem se seznámila s Ivanem Táslerem a dostala se jako zpěvačka do kapely IMT Smile. A najednou to byl pro mě boom, hráli jsme společné koncerty s Olympikem, jezdili jsme na turné. Tehdy mi bylo patnáct a na dívčím gymnáziu, které jsem studovala, jsem měla spoustu zameškaných hodin. Divím se, že mě rodiče nechali.

* Neměli strach, že zvlčíte?

Tak jasně, že měli strach. Ale věřili mi.

* A nakolik to s vámi zamávalo?

Pamatuju si, že jsme byli na turné a někdy nás spalo i pět na jedné posteli, někdo na zemi a podobně. A jednou v noci na mě vlítli z vydavatelství, ať přestanu s telefonováním, jestli jsem se nezbláznila, že ostatní nemůžou spát. Já jsem se urazila, co si to jako dovolují, a utekla jsem přes střechu do města. Oni se o mě hrozně báli. Pak jsem se vrátila a musela se omluvit.

* Kudy vedla cesta od IMT Smile ke skupině Peha?

Od IMT jsem odešla, protože jsme si přestali rozumět. Ale shodou okolností odešel i bubeník Martin Migaš, se kterým jsme se rozhodli založit novou kapelu. Dlouho jsme hledali krátký a výstižný název. Martin jednou řekl Peha a začalo se nám to líbit.

* Nedávno jste odešli od českého nakladatelství Sony. Proč?

Nelíbil se nám jejich přístup k práci. Stále byl nějaký problém, který jsme nemohli ovlivnit. Přitom jsme se snažili ze sebe vydat maximum. Proto jsme se rozhodli odejít.

* Ještě předtím, na konci roku 2006, vyšlo vaše poslední album Best of...

Tak jsme se s nakladatelstvím dohodli. Chtěli využít toho, že kapela je v kurzu. Ale pokud jde o mě, s Best of bych ještě chvíli počkala. Třeba k desetiletému výročí kapely.

* Svá vystoupení hodně prožíváte. Stalo se vám někdy, že byste se při zpívání rozplakala?

Ano. Jednou proto, že jsem se krátce před koncertem dozvěděla, že mi umřel děda na rakovinu. To jsem nezvládla, bylo to strašné. A pak ještě jednou, to mě dojali lidi, jak se mnou zpívali.... Tak to mi taky nějaká ta slza ukápla.

* Řekněte, máte nějaká zadní vrátka?

Nemám, ale měla bych na tom asi pracovat.

* Ještě pořád toužíte mít vlastní kosmetický salón?

No, něco takového bych chtěla. Doufám, že se to podaří.

* Jak se ty dva světy slučují? Muzikantka a salón krásy?

Nijak. Prostě bych chtěla mít něco, kam bych mohla od všeho utéct, odpoutat se.

* Proč vás napadlo zrovna tohle?

Kdysi jsem měla problémy s pletí, tak jsem se začala víc zajímat o kosmetiku. A zůstalo mi to dodnes.

* Jak často třeba měníte image?

Vždycky, když mě třeba popadne deprese. Tak chci alespoň nějakou změnu.

* Časté deprese jste prý měla v osmnácti...

To je pravda. Prostě, vždycky přijdou za záhadných okolností, ani nevím, jak. V něčem mi to ale v té době pomohlo, takže deprese asi mají svůj význam.

* Už je tedy pryč období, kdy jste si myslela, že se na vás všichni vykašlali a cítila jste se osamocená?

Už je to lepší. Cítila jsem se tehdy hodně unavená, slabá a nebyla jsem na tom dobře psychicky. Měla jsem pocit, že neumím normálně fungovat, že mě nikdo nepotřebuje. Teď mám období klidu. Doufám, že to není ticho před bouří.

* Vaše písnička Spomaľ se v rádiích hraje několikrát denně. Co to s vámi dělá, když ji slyšíte?

Nemůžu ji poslouchat, vždycky rádio přeladím. Ale je to hlavně tím, že já neposlouchám žádnou muziku, protože mě stresuje. Raději si zapnu mluvené slovo. Jakékoli.

* Počkejte, vy jste muzikantka a hudba vás stresuje?

Když zrovna nehrajeme, prostě si chci od muziky odpočinout. Mít klid.

* A u čeho se dokážete odvázat?

V poslední době mám ráda večerní posezení u vína. To mě baví a odvážu se. Když si můžu pokecat s přáteli o hloupostech. A potom jsem ráda sama. Zavřu se v pokoji a čtu. To jsou pro mě vzácné chvíle.

* Prý se snažíte hodně vyrovnat mužskému světu. Kdy se naopak cítíte být jako ženská?

To je těžká otázka. Záleží na tom, s kým jsem.

* Třeba se svým přítelem?

No právě! I v tom vztahu mám pocit, že ten chlap jsem já.

* Váš slovenský přítel Henrich je filmař. Jak u vás funguje dvoukariérní partnerství?

On je člověk, který se ve své profesi ještě hledá. Pracuje a k tomu dokončuje studium dokumentární tvorby. Zatím ho podporuju, ale někdy je to těžké.

* Neleze vám na nervy to, že odpovědnost je spíš na vás?

Častokrát. Ale on si to uvědomuje a snaží se to změnit. Uvidíme, jestli se mu to podaří. Abych mohla být zase ta žena, která se vrátí domů a bude trochu hýčkaná.

* Do jaké míry je teď váš diář zaplněný akcemi?

Hodně a na hodně dlouho.

* A není čas říct některým věcem stop?

Mně zatím ten zápřah nevadí. Všechno je tak, jak má být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama